Zasni se......a nech se ovívat poklidným vánkem

Díl 10. Světlo a tma

Publikováno 18.08.2016 v 12:18 v kategorii Cesta za světlem, přečteno: 84x

Jak dlouho už jsem nic nenapsala? Čtyři měsíce? Sakra! :D Rozhodla jsem se ale, že to prostě musím dopsat, a tak tady máte desátou část mého příběhu. Přeji příjemné počtení! :)
Valerie se ohlédla tak rychle, že málem z mostu přepadla. Uviděla, jak se ke světlušce blíží ta žena, kterou potkaly v lese. Smrt.
Dala se do běhu. Běžela nejrychleji, jak dovedla, div se s ní most nepřevrátil. Jeden kus dřeva odpadl z mostu přímo pod její pravou nohou. Trochu zakolísala, ale nezastavovala se. V tu chvíli by klidně běhala bosa po střepech, jen aby pomohla Isabele.
Dívenka seděla na zemi, nebyla schopná jakéhokoli pohybu. Žena seskočila z koně a vzala si do ruky dýku, kterou měla připevněnou za pasem. Rozpřáhla se, své chladné oči při tom nespouštěla z Valerie. Ta most překonala a nyní běžela k Isabele, už od ní byla jen kousíček. V ten moment žena spustila napřaženou ruku, čepel její dýky mířila přímo ke světlušce. Pro Valerii se v tu chvíli zastavil čas. Skočila přímo mezi ostrou čepel a Isabelu.
S palčivou bolestí na hrudi dopadla na zem. Dříve bílé, teď již spíše našedlé šaty se v místě, odkud bolest vycházela, zbarvily do ruda. Isabela se vrhla k Valerii, chytila jí za ruku a té bezcitné vražedkyni věnovala jeden nenávistný pohled. Ona na něj zareagovala jen odporným úšklebkem. Poté pohlédla na umírající Valerii. „Víš, že je docela lehké tě zabít?“ zeptala se a zakrvácenou dýku vrátila zpět na její místo. „Věděla jsem, že se sem vrátíš pro tu holku. Ale, že mi skočíš přímo na dýku? To jsem vážně nečekala,“ zasmála se a vylezla na svého koně. Prohlédla si Valeriinu krvácející ránu. Potom pohlédla na světlušku. „Nezapomeň, že moje činy zvrátit nemůžeš. Jsi úplně bezmocná,“ pronesla ještě a se šíleným smíchem se rozjela pryč.
„Ne... ne!“ kroutila Isabela hlavou. „Já to zvládnu!“ vztáhla k Valerii ruce a soustředila se, jako ještě nikdy. Valeriina hruď se rozzářila slabým světlem. Dívenka se dala do pláče. „Co se stane, když tím projdeš ty?“ otázala se z posledních sil Valerie ukazující na světelnou kouli na konci mostu. „Já... já nevím,“ zakoktala se. „Ale chci, abys to udělala. Ber to jako mé poslední přání,“ usmála se a setřela dívence slzy z tváří. Naposledy se usmála a světlo v její hrudi zhaslo.
Isabela Valerii objala a začala brečet ještě silněji, než předtím. Slunce vykouklo zpoza mraků a osvítilo je. Valeriiny vlasy teď vypadaly, jako by je někdo protkal zlatou nití. Dívenka zavřela její oči bez života a naposledy se na ní podívala. Věděla, že jí musí její poslední přání splnit. „Sbohem,“ zašeptala. Otočila se a vydala se směrem ke světlu, které se mezitím začalo zmenšovat. Musí si pospíšit, jestli to chce stihnout. Rozeběhla se tedy, už se neohlédla, prostě jen běžela. Vběhla do světelné brány a obklopila jí tma.
Chladnou nemocniční místností se rozléhal dětský pláč. V ten den se tu setkali tváří v tvář. Radost a smutek. Život a smrt. Světlo a tma.

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Tess 05.09.2016 v 17:53 No teda :D Hádám, že Isabela se dostala do normálního světa a teď mě dost zajímá, jak to tam s ní bude :D


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?