Díl 2. Tajemný cizinec

Právě vycházející slunce hřejivě osvětluje krajinu a probouzí jí k životu. Květiny otevírají své pestrobarevné květy a vzhlížejí k modré obloze, poseté pár mráčky. Žena stále ještě zírá s otevřenou pusou na tu magickou scenérii. Pomalu se postaví a při tom si rukou zakrývá oči. Sluce ji totiž oslepuje. Všimne si malé vodný plochy obložené kameny. Seběhne kopec a běží až k jezírku. Vlastně to ani není jezírko, vypadá to spíš jako velká louže. Dřepne si k této louži a podívá se na hladinu. Jakmile spatří svůj odraz trochu se lekne. Vypadá úplně jinak než jindy. Nemá žádný make-up (i přesto však vypadá velmi dobře) a své světlounce hnědé vlasy má spletené do copu, který jí sahá do půlky zad. Její účes je ještě dozdobuje pár drobných kvítků zapletených do copu. Vlastně jí to takhle docela sluší. Mile se na svůj odraz usměje a vstane.

Králíčkova srst už není sněhově bílá, začíná se zbarvovat do červena. Žena si zakryje ústa dlaněmi a oči se jí zalijí slzami. Ozve se další výstřel. Střelec je někde blízko. Hbitě se zvedne a dá se do běhu. Utíká, co jí nohy stačí. Výstřely se přibližují. Teď si nesmí dovolit ani jedno zakopnutí. Doběhne k lesu, vůbec neváhá a rozběhne se přímo do něj. Větve obalené jehličím jí švihají do obličeje. Najednou ucítí bolest na noze. Předtím si vůbec nevšimla, že je bosá. Asi si rozřízla chodidlo o nějaký kámen. Jehličí spadané na zemi se jí zapichuje do krvácející rány. Přes slzy už skoro nic nevidí. V hlavě má jen jediný příkaz: BĚŽ! A tak běží, jak jí síly stačí. Doběhne na malou lesní mýtinu. Zastaví, a zaposlouchá se. Žádné výstřely už neslyší. Konečně si může chvilku odpočinout. Posadí se na velký kámen a hřbetem ruky si otře slzy. Položí si levou nohu na pravé koleno, aby se mohla podívat na své zranění. Opatrně vytáhne všechno jehličí, které se jí do nohy zabodlo. Rána vypadá mnohem hůř než očekávala, stále ještě krvácí a je docela hluboká. Podívá se na své oblečení. Má na sobě dlouhé bílé šaty z tenké látky. Utrhne z nich pruh a omotá si s ním chodidlo. Látka se okamžitě zbarví do ruda. Tento amatérský obvaz jí moc nepomáhá.... alespoň tam nedostane tolik nečistot.

Valerie schovaná v dutině stromu sotva dýchala. Opravdu nechtěla aby jí ten neznámý jezdec našel. Dusot kopyt se pořád víc přibližoval. Bílý kůň cválal lesem obrovskou rychlostí. Na pokyn postavy sedící na jeho hřbetě prudce zatavil. Právě na té mýtině, kde se Valerie schovávala, jen kousek od jejího úkrytu. Postava na koni, zahalená v bílé kápi najednou promluvila. „Vylez, já vím, že jsi tam. Chci ti jen pomoct. Nemáme moc času!“ podle hlasu bylo jasné, že postava je muž. Valerie pomalu a opatrně vykoukla ven ze stromu. A v tu chvíli ho spatřila. Vypadal jako anděl. Zpod kapuce mu vykukovalo pár blonďatých vlasů. Když se zahleděla do jeho tmavě modrých očí, měla pocit, jako by se čas na chvíli zastavil. Z euforie ji vytrhla další rána, která byla už nebezpečně blízko. Nevěděla proč, ale prostě mu věřila, on byl její jediná naděje. Vylezla ze stromu a dokulhala ke koni nejrychleji, jak jen mohla. Opatrně vylezla na koně a posadila se za muže. Pevně ho objala kolem pasu a kůň se dal do běhu. Ozval se další výstřel, střelec byl už opravdu blízko. „Prosím, ať už to skončí...“ špitla si sama pro sebe a přivřela uslzené oči.