Zasni se......a nech se ovívat poklidným vánkem

Díl 2. Tajemný cizinec

Publikováno 22.12.2015 v 17:18 v kategorii Cesta za světlem, přečteno: 171x

Právě vycházející slunce hřejivě osvětluje krajinu a probouzí jí k životu. Květiny otevírají své pestrobarevné květy a vzhlížejí k modré obloze, poseté pár mráčky. Žena stále ještě zírá s otevřenou pusou na tu magickou scenérii. Pomalu se postaví a při tom si rukou zakrývá oči. Sluce ji totiž oslepuje. Všimne si malé vodný plochy obložené kameny. Seběhne kopec a běží až k jezírku. Vlastně to ani není jezírko, vypadá to spíš jako velká louže. Dřepne si k této louži a podívá se na hladinu. Jakmile spatří svůj odraz trochu se lekne. Vypadá úplně jinak než jindy. Nemá žádný make-up (i přesto však vypadá velmi dobře) a své světlounce hnědé vlasy má spletené do copu, který jí sahá do půlky zad. Její účes je ještě dozdobuje pár drobných kvítků zapletených do copu. Vlastně jí to takhle docela sluší. Mile se na svůj odraz usměje a vstane.

Cítím se jako nějaká víla. Za to asi můžou ty květiny. Co je tohle místo vlastně zač? Jsem snad mrtvá? Je tohle nebe? A copak je támhleto? Taková sněhově bílá chundelatá kulička... Teď se to pohnulo! No jistě, je to králík. Že mě to hned nenapadlo. Pomalu se k němu přiblížím, snad se nevyleká. Už jsem skoro u něj. No tak, králíčku, neboj se. Docela se divím, že se nechal pohladit, je tak heboučký... Co to bylo za obrovskou ránu? Znělo to jako... výstřel! Pane bože, co to mám na ruce?! To je krev! Ale počkat, ta není moje!

Králíčkova srst už není sněhově bílá, začíná se zbarvovat do červena. Žena si zakryje ústa dlaněmi a oči se jí zalijí slzami. Ozve se další výstřel. Střelec je někde blízko. Hbitě se zvedne a dá se do běhu. Utíká, co jí nohy stačí. Výstřely se přibližují. Teď si nesmí dovolit ani jedno zakopnutí. Doběhne k lesu, vůbec neváhá a rozběhne se přímo do něj. Větve obalené jehličím jí švihají do obličeje. Najednou ucítí bolest na noze. Předtím si vůbec nevšimla, že je bosá. Asi si rozřízla chodidlo o nějaký kámen. Jehličí spadané na zemi se jí zapichuje do krvácející rány. Přes slzy už skoro nic nevidí. V hlavě má jen jediný příkaz: BĚŽ! A tak běží, jak jí síly stačí. Doběhne na malou lesní mýtinu. Zastaví, a zaposlouchá se. Žádné výstřely už neslyší. Konečně si může chvilku odpočinout. Posadí se na velký kámen a hřbetem ruky si otře slzy. Položí si levou nohu na pravé koleno, aby se mohla podívat na své zranění. Opatrně vytáhne všechno jehličí, které se jí do nohy zabodlo. Rána vypadá mnohem hůř než očekávala, stále ještě krvácí a je docela hluboká. Podívá se na své oblečení. Má na sobě dlouhé bílé šaty z tenké látky. Utrhne z nich pruh a omotá si s ním chodidlo. Látka se okamžitě zbarví do ruda. Tento amatérský obvaz jí moc nepomáhá.... alespoň tam nedostane tolik nečistot.

 Co to mělo znamenat? Je snad nějaká lovná sezóna? Pokud ano, asi nebyl nejlepší nápad se schovat v lese. Je jasné, že tady zůstat nemůžu. Musím si najít nějaký bezpečný úkryt. Doufám, že budu s tou nohou schopná chodit... Zkusit to musím, přece tady nezůstanu sedět věčně. Au!!! Tak tohle asi nepůjde. Mohla bych se trochu podepřít touhle větví... Ano, to bude určitě fungovat! No, s tou "berlí" je to sice trochu lepší, ale pořád to bolí jako čert! Musím se vzchopit! Musím jít dál! No tak, Val, prostě pokračuj v ces.. Počkat! Val? No jistě Valerie, to je moje jméno! Musela jsem se asi pořádně praštit do hlavy, když jsem si až teď vzpomněla, jak se jmenuji. Ale ne! Co bylo tohle? Další výstřely?! Jsou sice docela daleko, ale s tou nohou asi těžko uteču! A co je tohle za zvuk? To je kůň! Co budu dělat? Musím se schovat. Hele, v kmenu toho velkého stromu je díra! Tam bych se mohla ukrýt! Hlavně opatrně... Au! Tak a teď musím být hodně potichu!
Valerie schovaná v dutině stromu sotva dýchala. Opravdu nechtěla aby jí ten neznámý jezdec našel. Dusot kopyt se pořád víc přibližoval. Bílý kůň cválal lesem obrovskou rychlostí. Na pokyn postavy sedící na jeho hřbetě prudce zatavil. Právě na té mýtině, kde se Valerie schovávala, jen kousek od jejího úkrytu. Postava na koni, zahalená v bílé kápi najednou promluvila. „Vylez, já vím, že jsi tam. Chci ti jen pomoct. Nemáme moc času!“ podle hlasu bylo jasné, že postava je muž. Valerie pomalu a opatrně vykoukla ven ze stromu. A v tu chvíli ho spatřila. Vypadal jako anděl. Zpod kapuce mu vykukovalo pár blonďatých vlasů. Když se zahleděla do jeho tmavě modrých očí, měla pocit, jako by se čas na chvíli zastavil. Z euforie ji vytrhla další rána, která byla už nebezpečně blízko. Nevěděla proč, ale prostě mu věřila, on byl její jediná naděje. Vylezla ze stromu a dokulhala ke koni nejrychleji, jak jen mohla. Opatrně vylezla na koně a posadila se za muže. Pevně ho objala kolem pasu a kůň se dal do běhu. Ozval se další výstřel, střelec byl už opravdu blízko. „Prosím, ať už to skončí...“ špitla si sama pro sebe a přivřela uslzené oči.

Komentáře

Celkem 7 komentářů

  • Booklet 25.12.2015 v 00:30 Úžasný!!! Ani nevím jak to popsat <3


  • Lótiel 26.12.2015 v 09:27 Moc ti děkuji! :)


  • Booklet 27.12.2015 v 10:18 To já děkuju tobě za tak krásný příběh :3


  • ♥ Lenča ♥ 24.01.2016 v 10:33 Super kapitola! :)


  • Tess 24.01.2016 v 18:53 Je to super, akorát (jsem úděsná puntičkářka, takže si to pls neber moc osobně :D) Trošku víc bych na začátku popsala ten terén, jako: přede mnou tohle, za mnou tohle, na západě tohle. Když to tak není, nemůžu si představit celou scénu. A, jak to bylo z pohledu Val, tak bych tam nedávala slovo Hele. Já nevím, nějak mi to tam narušuje tu atmosféru ... Pls, není to hate, ani nic takovýho, a samozřejmě se nemusíš mými (úplně naprosto úžasnými) radami řídit :D Jinak umíš moc pěkně vytvořit tu atmosféru ;)


  • Lótiel 24.01.2016 v 19:12 Tess: Děkuji! Vím, že mám ještě hodně co vylepšovat. Až budu psát další kapitoly, budu na tvoje rady myslet. :)


  • Tess 24.01.2016 v 20:38 Náhodou, hodně toho není :D A já si zas nechci hrát na zkušenou, taky mám co vylepšit :D


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?