Díl 3. Sama a opuštěná

Kůň cválal lesem a šikovně se vyhýbal stromům. Valerii se po pihatých tvářích kutálely slzy. Neměla tušení, jak dlouho už jeli, úplně totiž ztratila pojem o čase. Přála si jen, aby už byla někde v bezpečí. Hlavně co nejdále od toho střelce. Právě vyjeli z lesa. Valerie se podívala na nebe. Slunce bylo právě vysoko na obloze, mohlo být asi 12 hodin. Jednou rukou se pustila mužova pasu, aby si mohla otřít slzy. Zjistila, že se blíží k nějaké malé jeskyni. U jeskyně kůň zastavil. Cizinec ladně seskočil z koňského hřbetu a podal Valerii ruku. Ta chvíli zaváhala, ale potom se jí chytila a sesunula se dolů z koně. Když dopadla na zem, její nohou projela ostrá bolest. Na chvíli na své zranění úplně zapomněla. Muž jí vzal opatrně do náruče. Položil ji na velký kámen, který ležel hned před jeskyní. Chvíli tam jen stál a oba mlčeli. Ticho prolomil jeho pevný hlas. „Tady budeš v bezpečí,“ ukázal rukou na jeskyni. Potom se otočil a chystal se odejít. „Počkej!“ zakřičela na něj Valerie. „Nemůžeš mě tady přece nechat!“ Cizinec se otočil. „Že nemůžu? Mýlíš se. Já přímo musím.“ Na chvíli se odmlčel. „Víš... se mnou bys nebyla v bezpečí. A já věřím, že se o sebe postaráš. Nic jiného ti ani nezbývá...“ Valerie si založila ruce na prsou. „No jak myslíš! Klidně si běž! Ale až mě tady někdo zabije bude to jen tvoje vina!“ v jejím hlase byl slyšet hněv, zněla dokonce trochu hystericky. „Neboj, vážně se ti nic nestane, věř mi.“ řekl cizinec s zahleděl se hluboko do Valeriiných očí. Jeho pohledu prostě nešlo odolat. Valerie se uvolnila a dokonce se i trochu pousmála. „Ale nejdřív mi ukaž tvojí nohu, všiml jsem si, že trochu krvácí.“ Muž si přisedl k Valerii na kámen a její nohu si položil na koleno. Opatrně odmotal látku, aby si zranění prohlédl.                                                                                     

Když s nohou skončil, Valerie ji měla omotanou látkou, velmi připomínající obvaz. Vypadalo to mnohem lépe než předtím. Potom se muž zvedl a zamířil ke koni. Vyskočil na koňský hřbet a naposledy pohlédl na Valerii. „Po...Počkej! Mám ještě tolik otázek...“ zakřičela Valerie za odjíždějícím koněm. Zase skončila sama, úplně opuštěná....

Valerie se zalíbením pohlédne na své břicho a oběma rukama ho pohladí. Po tvářích jí stékají slzy, ale ona se stejně usmívá.