Díl 4. Lucerna naděje

Valerie marně bloudila podél srázu, zdálo se jí, že je snad nekonečný. Nakonec nalezla úzkou cestičku, vedoucí podél skály. Byla trošku strmá, ale Valerie ji bez velkých potíží překonala. Konečně byla dole, ale nebyla si jistá, kam by měla jít. Nakonec se vydala na pravou stranu podél skály. Zanedlouho došla k tomu kamenitému srázu, ze zdola vypadal ještě vyšší. Teď už věděla, kam by se měla vydat. Postavila se zády ke skále a rázně vykročila dopředu. Šla za svým cílem, avšak také do neznáma.Nejdříve šla po písčité cestě, ta sice nebyla moc dlouhá, ale z písku vykukovaly drobné kamínky. Valerie už neměla ani sílu se jim vyhýbat, a tak měla rozedřené jedno chodidlo. To druhé měla stále ještě obvázané. Za chvíli došla k lesu, kde cesta pozvolna zanikala v mechu. Pokračovala dál. Mech jí hladil po nohách, po té cestě plné kamínků to byla příjemná změna. V lese byla docela tma, vysoké stromy totiž úplně zakryly oblohu. Valerie tak neměla ani ponětí, kolik by mohlo být hodin. Konečně vyšla z lesa, teda vlastně tak úplně ne.... Ocitla se na velké mýtině, která měla téměř dokonalý tvar kruhu a byla úplně obklopená hustým lesem. Uprostřed mýtiny byly velké kameny, vyskládané do kruhu. Tráva, kterou bylo tato mýtina porostlá, byla hebká jako samet. Valerie se rozeběhla směrem ke kamenům, aby se mohla posadit. Z lesa byla zvyklá na tmu, a tak si nejdříve ani nevšimla, že už je noc. Až když usedla na kámen, vzhlédla na oblohu. Byla posetá hvězdami a měsíc byl zahalen do pár mráčků.

Najednou Valerie něco zaslechla, ten zvuk přicházel z lesa. Po chvíli spatřila poblikávající světýlko, které se k ní stále přibližovalo. Světlo se dostalo ven z lesa a teď ho mohla Valerie prozkoumat. Byla to lucerna. Světlo z ní osvětlovalo světle růžovou baletní sukýnku. Rukojeť lucerny svírala drobná dětská ručka. K Valerii se blížila nějaká dívenka...