Díl 5. Světluška

Valerie se nebránila a následovala malou baletku. „Kdo vlastně jsi? A co děláš sama v lese uprostřed noci?“ zeptala se dívenky. Ta se zastavila, otočila se na Valerii udělala pukrle. Současně s poklonou pronesla: „Jsem vaše osobní světluška. A co tady dělám? Snažím se vás zachránit. Proto bych byla ráda, kdybyste mě teď následovala. Na otázky budeme mít čas později.“ Vlastně Valerii řekla, snad tím nejslušnějším způsobem, aby byla zticha. Dívenka jí ještě věnovala jeden sladký úsměv a už jí zase táhla lesem. Nakonec dorazily k malé dřevěné chaloupce.

Baletka dovedla Valerii až ke dveřím a otevřela je. „Vstupte prosím,“ řekla mile a ukázala na dveře. Valerie chvíli zaváhala, ale potom se odhodlala a vstoupila do toho skromného příbytku. Přivítalo ji příjemné teplo, vycházející z krbu. Světluška šla hned za ní a zavřela dveře. „Jste jistě unavená, a tak by nebylo od věci, si trochu odpočinout, než budeme pokračovat v cestě,“ s těmito slovy pokynula rukou ke dveřím na konci místnosti. Valerie k nim došla a pomalu je otevřela. Za dveřmi na ní čekala malá (avšak útulná) komůrka s jednou postelí a nočním stolkem. Na dřevěných stěnách tam bylo rozvěšeno pár obrázky, byla na nich lesní zvířata a různé rostliny. „Běžte si lehnout, pokud chcete. Za chvíli za vámi přijdu,“ řekla světluška a odběhla vyndat se skřínky hrneček.

Valerie vstoupila do ložničky a přivřela za sebou dveře. S úlevou usedla na pohodlně měkkou postel. Položila si na postel jednu nohu a potom opatrně i tu druhou. Z té druhé začala pomalu sundavat obvaz, který se jí k ráně přilepil. Když ho strhávala, sykla bolestí, přeci jen to bylo dost bolestivé. Najednou se dveře rozevřely dokořán, stála v nich malá baletka. V ruce držela hrnek. Pomalu, aby nevylila jeho obsah, ho položila na noční stolek. „To je borůvkový čaj, dejte si ho, je moc dobrý,“ řekla s úsměvem na tváři a posadila se na kraj postele vedle jejího hosta. Najednou si všimla Valeriiny nohy a ukázala na ní se slovy: „Mohu se vám na tu nohu podívat?“. Valerie příkývla. Světluška se tedy přesunula k Valeriině noze. „Vypadá to opravdu zle, ta rána dost hnisá... Něco mě napadlo...“ řekla a vztáhla ruce k té ráně. Zavřela oči, vypadala dost soustředěně. Ve světluščiných rukou se začalo rozsvěcet bílé světlo, pomalu se přesunulo k Valeriině noze. Valerie na to celé jen nevěřícně koukala. Světlo zářilo víc a víc, až najednou začalo zhasínat. Baletka otevřela oči a světlo zhaslo úplně. Valerie pohlédla na svou nohu, zranění bylo pryč. S otevřenou pusou si chodidlo prohmatala. Vůbec jí to nebolelo, její noha se úplně uzdravila. „To je... to je zázrak...“ vykoktala ze sebe a překvapeně se podívala na svou malou opatrovnici.