Díl 7. Šance na život

Dívčina reakce Valerii trochu zaskočila, takhle vystrašenou ji ještě neviděla. „Podívej,“ změnila Valerie téma a ukázala na nedaleký jahodník. Natáhla se pro dvě jahody a jednu podala dívence. „Od té doby, co jsem tady, jsem vlastně ještě nic nejedla,“ zamyslela se Valerie nahlas. „Víte, čas tady ubíhá trochu jinak. Z hodin se stávají dny a ze dnů týdny...“ světluška by takhle mohla jistě pokračovat dál, ale radši si zacpala pusu jahodou. Valerie svou jahodu otáčela v dlani a se zamyšlením na ni hleděla. „Co myslíš tím "tady"? Co je tohle za místo?“ zeptala se a konečně jahodu snědla. „O tomhle bych vám neměla říkat. Mým úkolem je, vás pouze dovést ke světlu,“ světluška se na chvíli odmlčela, „Já moc dobře vím, že jste dobrý člověk. Rozhodla jsem se tedy, zasvětit vás do mého tajemství.“ Jen co to dívka dořekla, zvedla se a natáhla drobnou ručku k Valerii. „Ale mohu vám to povědět za chůze,“ řekla a pomohla Valerii na nohy. 

Kráčely ruku v ruce po měkkém mechu. Světluška se dala do vyprávění: „Nejdříve bych vám asi měla říct, co je tohle za místo, že ano?“ ani nepočkala na Valeriinu odpověď a mluvila dál. „Tohle je místo mezi světem vaším a světem, kam se dostane vaše duše po smrti.“ „Něco jako nebe?“ skočila jí Valerie do řeči. Světluška se chvíli rozmýšlela. Tohle místo rozhodně nebylo nebem. Bylo to místo neštěstí a utrpení, ale nechtěla tím Valerii vystrašit. „Dalo by se to tak říct, tahle informace pro vás stejně není důležitá.“ Dívenka byla chvíli potichu a poté pokračovala: „A právě tady se rozhoduje, do jakého z těchto dvou světů se vydáte. Tedy spíše kam se vydá vaše duše. I tady je jen vaše duše, fyzicky jste stále ve vašem světě. Kdybyste něčemu nerozuměla, ptejte se.“ Valerie souhlasně kývla hlavou a zeptala se: „Takže to znamená, že žiju?“ „Ano, klidně vám to dokážu,“ špitla dívenka, zastavila se a natáhla ruku před sebe, tak aby směřovala k Valeriinu srdci. Soustředěně přivřela oči. Valeriino srdce se najednou rozzářilo, jejím hrudníkem prostupovalo jasné uklidňující světlo. Světluška povolila napjatou paži a otevřela oči, světlo zhaslo. „Ve vašem srdci je stále světlo. To znamená, že žijete.“ Valerie se na dívenku usmála. „A co tvoje srdce? Je v něm světlo?“ Dívka se zarazila, ale usmívala se. Nebyl to však šťastný úsměv, bylo v něm tolik smutku, až z toho bylo smutno i Valerii. „Ne,“ odvětila a odvrátila tvář, aby nebyly vidět její uslzené oči, „není,“ dodala a otřela si oči od slz. Ona nikdy nepoznala, jaký je opravdový život. Nikdy nedostala šanci žít. Věděla, jak krutý a zvrácený je svět, ale přesto by dala všechno za jednu jedinou šanci. Byla jen obyčejnou světluškou, jednou z mnoha, nebyla ničím. Kolika lidem pomáhala za dobu své existence, tolik různých podob vystřídala. Její nitro ale zůstalo stejné, vždy to byla ona. To co dnes řekla Valerii, předtím nikomu neřekla. Nesměla to říct, o tom dobře věděla. Dobře věděla i to, že pokud se tohle zjistí, trest ji nemine. Nejspíše by byla poslána do toho "nebe" a musela by sledovat lidské utrpení. 

Po této smutné chvilce se daly opět do chůze. Za chvíli vyšly z lesa a uchvátilo je něco nevídaně krásného. Světlušku to nepřekvapovalo, ale Valerie vydechla úžasem. Před nimi se tyčila vysoká skála, ze které stékaly vodopády. Voda z nich se spojila v jedno mělké jezero. Celé to vypadalo až magicky.