Zasni se......a nech se ovívat poklidným vánkem

Díl 8. Závan smrti

Publikováno 24.03.2016 v 18:18 v kategorii Cesta za světlem, přečteno: 128x

„Budeme to muset přebrodit,“ oznamovala světluška a vzala za ruku Valerii, stále ještě oněmělou úžasem. Přebrodit jezero nebylo vůbec těžké, neboť bylo velmi mělké, voda Valerii sahala asi do poloviny lýtek. Obě vystoupily na břeh a Val si začala ždímat mokré šaty. Světluška takový problém neměla, její sukně byla poměrně krátká a tudíž suchá. „Máš nějaké jméno? Nevím totiž, jak ti mám říkat,“ promluvila Val. Dívenku ta otázka trochu zaskočila. „Ne, nemám žádné jméno, ale můžete mi ho vymyslet“ Valerie pohledem letmo přejela po svém břiše a široce se usmála. „Co třeba Isabela? To mi přijde jako docela pěkné jméno.“ Dívka zamyšleně pohlédla do nebe. „Isabela,“ opakovala nepřítomně, najednou sebou trhla. „Ano, jistě, Isabela... Moc pěkné!“ vychrlila ze sebe.
Pokračovali dál v cestě, pryč od těch magických vodopádů. Světluška šla vpředu a Valerie jí následovala. „Co se stane až se vrátím zpátky?“ zeptala se a přidala do kroku. „Nebudete si pamatovat co se dělo ve vašem světě, když jste byla tady. Jinak nic zvláštního...“ Dívenka sklopila zrak. „Pokud se tedy vrátíte,“ špitla si smutně sama pro sebe. „Proč po nás... ONA střílela? Kdyby mě chtěla zabít, mohla to přeci udělat už na začátku...“ přemýšlela Val nahlas. „Vyžívá se ve strachu lidí, které pronásleduje. Je zkrátka krutá a rozhodně se nevyplatí si s ní zahrávat.“ Chvíli šly mlčky, než světluška promluvila. „Můžu se teď na něco zeptat já?“ otázala se nesměle. „Ale jistě.“ Světluška si Valerii prohlédla a začala přemýšlet, jak přesně otázku položit. „Jsem ve 35. týdnu, jestli tě zajímá tohle,“ pronesla Valerie pohladila své těhotenské bříško. „Vy mi snad čtete myšlenky,“ rozesmála se světluška. „Ne, to ne. Ale lidé se mě na na to ptají pořád.“ Slunce vykouklo zpoza mraků a obloha se začala rozjasňovat. Hřejivé sluneční paprsky dopadaly na Valeriinu světlou kůži posetou pihami a příjemné teplo se jí pomalu vpíjelo do celého těla.Obě se najednou zarazily. Země se začala otřásat a krajinou se nesly hrozivé, hlasité rány. Dívka na Valerii vyděšeně pohlédla. „Už nemáme čas.“ V tu chvíli se rozeběhla a Valerie instinktivně běžela za ní. Slunce se ztratilo v šedých mracích, obloha se začala zatemňovat a vzduch se náhle ochladil. Blížilo se něco strašného.
Utíkaly jako o život. Valerie zaslechla, jak se k nim něco přibližuje. Zaběhly do menšího listnatého lesíka. Vedle nich se něco mihlo mezi stromy, něco velkého. Přímo před nimi se vynořil mohutný hnědý kůň. Prudce zastavil a kopyty rozhrnul hlínu pokrytou vrstvou listů. Obě dívky se zastavily a už se ani nepohnuly, jako by zkameněly. Z koně na ně shlížela dáma v tmavě fialových šatech. „Mysleli jste si, že mi utečete?“ pronesla mrazivým hlasem plným pohrdání.
__________________________________________________________________________
Na další díl se můžete těšit opět za rok. A to se vyplatí! .....Ne, dělám si srandu. :D Zkrátka se chci omluvit za tu dlouhou pauzu. Budu se snažit, abych vydala pokračování někdy v brzké době. 

Komentáře

Celkem 3 komentáře

  • Tess 26.03.2016 v 17:47 Jako vždycky moc pěkný ;)


  • Lótiel 26.03.2016 v 19:51 Moc děkuji :)


  • Booklet 27.03.2016 v 03:20 No konečně!!! :3 Nemohla jsem se dočkat...


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?