Díl 9. Konec cesty
Publikováno 11.04.2016 v 20:18 v kategorii Cesta za světlem, přečteno: 254x
Valerie chtěla uprchnout, avšak její nohy jí to nedovolily, stála tam jako přikovaná. Alespoň si mohla ženu na koni prohlédnout. Byla děsivě krásná. Její modrozelené oči hleděli krutě a chladně. Valerii připomínala pralesničku. Je sice nádherná, ale také jedovatá.... a smrtící...
Žena se při pohledu na její dvě naprosto bezbrané oběti pousmála. Tyhle chvíle naprosto zbožňovala. Vždy na ní tak vyděšeně hleděli, prosili o milost, škemrali, aby se nad nimi slitovala. Ona jim nejdříve dala naději, naznačila jim, že přežijí, že je nechá jít..... A potom udělala, to co jí na tom bavilo nejvíce, ukončila jejich život. To, jak na ní hleděli ty jejich vytřeštěné oči těsně před smrtí, to bylo k nezaplacení. Tímhle se živila, strachem, děsem a utrpením.
Vzduchem mezi dívkami a ženou na koni najednou něco rychle proletělo. Byl to šíp. Zabodl se do stromu, který měla jezdkyně po pravé ruce. Z její tváře se vytratil úsměv a vystřídala ho zlostná grimasa. Šíp měl železný hrot a na jeho konci bylo stříbrně se lesknoucí peří. Valerie si všimla, že je na něm vyryt jakýsi znak. Připadalo jí, že už ho někde viděla. Pátrala v paměti. Najednou jí to došlo. Ten znak měl na sobě ten muž, který jí zachránil, měl ho vyšitý na kápi.
Z myšlenek jí vytrhla jezdkyně, která se s koněm otočila a pobídla ho k běhu. Ještě naposledy se na dívky podívala, kdyby mohla zabíjet pohledem, už by byly mrtvé.
Jakmile žena zmizela z dohledu, světluška se sesunula k zemi. Na tváři měla nevěřícný výraz. Prudce se zvedla a vyrvala šíp ze stromu. Přejela prstem po vyrytém znaku, šíp si ještě několikrát prohlédla. S upřímným úsměvem pohlédla na Val. „Víte co to znamená?“ zeptala se a zdvihla šíp k Valeriiným očím. „Víte co to znamená?“ zeptala se znovu, tentokrát hlasitěji a s větším nadšením. Valerie z toho byla trochu zmatená. „Ne, to nevím...“ Dívenka její odpověď nevnímala, místo toho se nadšeně zachichotala. Najednou Valerii silně objala.
Valerie pocítila něco zvláštního. Za tu dobu, kterou se světluškou strávila, se mezi nimi vytvořilo jakési pouto. Cítila, že se o tu malou roztomilou dívenku musí za každou cenu postarat.
Objetí skončilo. Světluška se zahleděla Valerii do očí. „Tak tedy pojďme, už jsme skoro u konce vaší cesty.“ s těmito slovy se otočila a rozešla se. Trochu jí to rozesmutnělo. Ještě se s Valerií nechtěla rozloučit. Potkala už hodně lidí, které si oblíbila, ale tohle bylo něco jiného.
Šly dál. Když vyšly z lesíka ven, rozprostřel se před nimi malý palouček. Na jeho konci byl začátek provazový most, jeho konec nešel vidět. Vypadalo to, jako by byl skrytý v mlze.
Světluška pevně stiskla Valeriinu ruku a dovedla jí až do středu paloučku, tam se zastavila. Ukázala směrem k mostu, její oči se leskly slzami. „Tohle je konec... Na konci toho mostu je brána. Přeji vám hodně štěstí.“ Z očí jí tekly slzy, ale usmívala se. Valerie jí otřela uslzené tváře a políbila jí na čelo. „Sbohem... Isabelo...“
Valerie došla až k mostu a opatrně na něj vkročila. Šla stále dál, neotáčela se. Už byla za polovinou, když zaslechla výkřik. Výkřik malého děvčátka.
Komentáře
Celkem 6 komentářů
Valkyrie 15.04.2016 v 23:19 Páni! Nemohla jsem se odtrhnou. Přečetla jsem to na jeden zátah. Moc pěkné :)
Krom toho taky píšu, tak se můžeš kouknout jestli chceš.
S pozdravem,
Catherine
Lótiel 16.04.2016 v 14:11 Moc děkuji! :) A určitě se na tvou tvorbu podívám.
Booklet 16.04.2016 v 16:03 Nádhera jako vždy! :3 Na konci jsem se úplně lekla :D
Lótiel 17.04.2016 v 10:31 Děkuji mnohokrát! :)
Booklet 17.04.2016 v 16:56 Nemáš za co :)
Tess 18.05.2016 v 12:32 Neee! Isabela musí žít! Val není jediná, kdo si ji oblíbil xD